*PŘÍBĚHY O KOČKÁCH*

KOŤÁTKO

6. dubna 2010 v 19:51 | B@rushk@

Koťátko

Na pozadí kočičí


Dnes ráno mi v práci lehké zazvonění oznámilo, že přišla textová zpráva. ?Podívej se na mejla.? Podívala jsem se tedy na mejlík od manžela a našla text: ?Podívej se na dodatečný dárek k svátku.? Otevřela jsem přiloženou přílohu. Koukalo na mě krásné roztomilé mourovaté koťátko. Ano, člověku se sevře něco křehkého v srdci, když vidí takovou souhru bezbrannosti a roztomilosti.
Ale pozor! Tady něco nehraje. Ta sedačka se mi zdá poněkud povědomá a rám toho obrazu? Vždyť to je foceno v mém obýváku, na mé sedačce! Zajisté, nic se neděje. Máme děti a pro výchovu dětí je přínosné domácí zvířátko, pakliže děti nejsou alergici, což ty mé nejsou. Nic by se nedělo, kdybychom už ovšem doma neměli vlčáka, voříška, králíčka, potkana a křečka. Když rodiče v blízkém okolí nechtějí nadále snášet domácího mazlíčka svých dětí, přijdou jejich ratolesti s bezbranným tvorečkem k nám, zvířátko se na mého manžela zadívá pohledem ?říkají mi vtěrka a budu u vás bydlet? a je to jasná věc. Když nadávám, manžel mě uzemní argumentem: ?Když jsi taková jeptiška (narážeje na skutečnost, že já jsem věřící, on nikoli), měla bys být poctěna tím, že máš doma takového svatého Františka.? A vezme mi argumenty z úst. 

Ale to kotě, to už je příliš! Volám manželovi a tiše mu nadávám. Slibuje, že do jedné hodiny se to vyřeší, že děti jistě vezmou koťátko zpátky, že se jejich rodiče slitují, ale já vím, že se neslitují a že doma budeme mít dalšího darmožrouta. Vztekle hodím mobil na stůl a kolegové se táží takřka sborově: ?Tak jaké zvířátko máte teď?? Pošlu je do háje a začínám si hledět své práce. Kolegové neodbytně dotírají, že kdybychom na náměstí potkali slona, vezmeme ho k sobě na zahradu, a snaží se vnutit k nám na víkend na návštěvu, aby měli pro své děti případně děti svých sourozenců ZOO zdarma. Kolegyně smlouvá, že když ji omrzí pes, věnuje nám ho. 

Dnes se mi tak nějak nechce z práce. Zajdu jako obvykle na nákup a pomalu se vleču domů. Venku je horko, doma mě čeká práce, manžel, děti, zvířata a? Nové kotě, které mi mimochodem už vůbec nepřijde roztomilé. Míjí mě jeden starší pán a zvesela na mě zavolá: ?Vám se nějak nechce.? Odpovím mu zvonivým smíchem a v duchu si řeknu: ?Kdybys měl doma zoologickou zahradu, taky by se ti nechtělo.?

S úzkostí odemykám dveře. Ano, přesně tak jsem se cítila minule. Manžel mi tehdy zavolal do práce, že přivedl domů potkana. Nenávidím ty hlodavce s ohavným ocáskem. Dupala jsem, křičela jsem, vztekala jsem se, ale Monty vyhrál. Zůstal. Klela jsem jako dán a jedna má kamarádka potkanofilka mi tehdy dokonce řekla, že by mě nejraději udala na potkaní sociálku, kdyby existovala, a poslala našemu zvířátku spacáček, maličkou houpací síť a potkaní multivitamínky. 

Vyzouvám boty a hodím kabelku do kouta. Ano, jsem trochu bordelářka, ani po letech manželství jsem se nenaučila chovat jako kultivovaná hospodyňka. Nicméně, s nelibostí hledím na příliš mnoho párů bot v předsíni. I můj pohled nepořádnice se cítí být pohoršen a vnitřní hlas suše konstatuje: no jo, ani doma člověk nemá klid. Jedny boty mé dcery, druhé syna, třetí Markétky, čtvrté Barči, páté Kačenky, šesté Terezky, sedmé Petřičky, protože boty kamarádek mé dcery znám jako své boty. Děti se hrnou ke mně a spolu s nimi naši dva psi. Křeček zapištěl a slyším, jak potkan hlodá do dvířek své klícky, králíček dovádivě zadupe a v povzdálí stojí krásné malé koťátko a kouká na mě úlisně nevinnýma očima. Že nevinné oči nemohou být úlisné? Ale určitě mohou! Vzdor naštvání se ve skrytu mého srdce ozve jistý závan blaženosti. Náš dům je plný života. Náš dům není žádné studené nepřístupné místo. Ten pocit trvá asi desetinu vteřiny.

?Maminko, že si můžeme to koťátko nechat??
Odnáším do kuchyně nákup a mlčím. ?Maminko, já tě mám rád!? Volá syn. Aha, nesu nákup. Chce po mě dobrotku. ?Chceš jahůdky? Koupila jsem vám.?
?Ne, já chci koťátko.? Neoblomně mlčím a drobné zvířátko ignoruji. Zalísá se mi u nohy, ale mě neoblomí.
?Teto, že si necháte to koťátko,? volá fanklub mé dcery sborově.
?Nemyslím.?
?Tetooooooooooo, prosííííííííííííííím,? škemrá Markétka.
Nechci říkat jasné ne, nedokážu to, a proto to zkusím trochu diplomaticky.
?Markétko, tobě by maminka dovolila tolik zvířátek jako máme my??
?Ne, v žádném případě, maminka by mě vyhodila i s jedním,? odpoví rázně Markétka.
?Tak vidíš,? řeknu s pocitem mudrce, který právě dokázal probudit v duši prosťáčka velké poznání.
?No jo, ale vy si ho musíte nechat,? řekla Markétka hláskem, který nepřipouští žádný odpor. 
?Tak maminka by nemusela, ale já musím?? Zeptám se fakt naštvaně a pomyslím si, že bych měla ten hukot kolem sebe rozpustit, děti si nějak zvykly, že náš byt je taková jejich klubovna a naše zahrada je jejich hřiště.
?Ano, musíš,? pokývne hlavičkou Markétka, až ji culíčky plesknou do tvářičky.

Zatvářím se nakvašeně, protože vím, že fakt musím. Věděla jsem to od první chvíle. Nechci, ale musím. Od doby, kdy děti začaly mluvit, jim vtloukám do hlavy, že mají chránit bezbranné. Chci, aby mé děti byly krásné, aby se dobře učily, aby byly úspěšné, aby se měly lépe než já. Ale ještě více chci, aby se z nich stali hodní slušní lidé, kteří dokáží hájit zájmy trpících, bezbranných, aby dokázali být velkorysí tam, kde už jiní zlomili nad nebožáky hůl. A být velkorysý, to bohužel znamená většinou být velkorysý právě tehdy, kdy se nám vůbec, ale vůbec nechce. Teprve tehdy získává velkorysost na hodnotě. A kdo nemá soucit se zvířetem, cožpak jednou bude mít soucit s člověkem? 

Také chci, aby dokázali být šťastní docela prostým způsobem. Velmi mě bude těšit, když si dokáží zařídit své životy co nejlépe. Ale ještě více budu ráda, když nikdy nezapomenou na to, jaké to je, když se procházejí lesem podél čisté řeky, když se k nim lísá bezbranné mláďátko a oni hladí jeho heboučkou srst, když cítí sladkobolnou vůni táborového ohně a lučního kvítí a tisíců podobných maličkostí, které dokládají, že život i svět je krásný, umíme-li se dívat.

Hodnocení pro http://svetm2010.blog.cz /Matylda/

6. dubna 2010 v 15:07 | B@rushk@

ZÁHLAVÍ: 10/10

POZNÁMKA: Velmi povedené!


MENU: 10/10

POZNÁMKA: Skvěle se k okolí hodí!


ČLÁNKY: 8/10

POZNÁMKA: Újdou...


Celkový dojem: 9/10

POZNÁMKA: Z tohoto blogu nemám moc hezký dojem. Na první dojem působí hezky, ale ten druhý si všímá nedokonalostí, ale za ty tě neodsuzuji! Každý má na svém blogu pár slabin, i JÁ!


Počet bodů: 37

ZNÁMKA: 1*-SUPER!!!

Ranní úvaha...

5. dubna 2010 v 20:55 | B@rushk@

Ranní úvaha

Vzbouzím se jako všechny poslední dny, zplavená, unavená do stejně unaveného, dusného dne.  Potácím se k rychlovarce, honem, honem KAFE!  Po chvíli se držím hrnku, sedím na sedačce a najednou si uvědomím, jak je to ráno jiné. Sedím na sedačce sama.
Vylítla jsem k lavůrku, Ďabi, něco je s Ďabinkem! Ale stařeček spokojeně odfukuje, zdá se mu o dobrotách a neví o světě. Pátrám dál. Aronek, čumák u čumáku, chrní s Mikýskem v dceřiných peřinách. Když mě Mikýsek uvidí, zívne, protáhne se, důstojně odkráčí ke své boudičce, uvelebí se a spí dál. Ari ani netuší, že jsem tam. Tak se vrátím ke kafi a jsem celá nesvá. Divné ráno, takové nějak nahaté, prázdné. Mrtvé. Nikdo mě neprobudil 20kilovým hupsem a stejně vehementním políbením.
Nikdo po mé tváří jemně nedrápkoval, neducal čumáčkem. Žádné tlapování ani tlapkování. Koukám na visící vodítko, které právě nikdo nepotřebuje, ucucávám tekutinu a na dálku miluju ty své kluky. Jak si to ve smečce zařídili.
Ďabi je stále šéfem, stačí mu na Aronka jednou zaprskat, popř. jen zvednout tlapku a poslechne ho. Je legrační, jak často mu vnucuje míček, nebo jinou hračku, že by si mohli pohrát. Na  tyhle psí hry nereaguje ani Mikýsek, ale jinak se spolu honí, perou, dovádějí, i přes hmotnostní rozdíl.
Jak je zle, Mikýs Arimu jednu bouchne a ten se zklidní. A mohou pokračovat. Ale teď kolem mne nikdo nedupe a nelítá. Je tu takové děsné ticho. Tak to zkusím jinak. Sypu granulky do misek a pěkně u toho rachtám. Nic. Spí. Vracím se ke kafi a je mi jasné, že bez zvířátek nemohu a nechci žít. Nedovedu si představit, že by má rána byla taková potichu prázdná.Blíží se pomalu doba k odchodu do práce. Tak dost kluci, vstávat! Ari se protahuje, zkontroluje misky a jdeme ven. Mezitím kluci kočičí schrupnou snídani. Vyběhaný Aronek ducne čumákem do Mikýska, ten mu jednu napálí, znovu duc a Mikýs vyletí na druhý konec bytu, za ním dusot, rozevlátý psí ocásek.
Ďabi se uloží zpátky do lavůrku a asi jen v duchu kroutí hlavou, jací jsou to blázni. Kdo by po ránu běhal a ještě k tomu hned po snídani. Začne si čistit kožíšek, já se obouvám, v srdci už klid, že je vše, jak má být. A těším se na zítřejší ráno, na mírně vyražený dech ze samé psí lásky, že se nebudu zlobit, když mi přibude drápaneček, ani že venku moknem, na kydání kadimisek, na otlapkovávání, oslintávání. Na mé kluky.
Romana Daňová
S laskavým svolením převzato z www.kocka-info.cz

Máte také plno krásných zážitků s vašimi domácími mazlíčky? Neváhejte a napište nám o nich!

Své články můžete posílat na tento e-mail
 
 

Reklama