Velmi smutný příběh kocourka Ďabínka

5. dubna 2010 v 17:04 | B@rushk@ |  *ZE SVĚTA KOČEK*
Mami, mňau, mami, bolí mě bříško hlady. Taky v očičkách mě pálí, skoro nic nevidím. Mami, proč nic neříkáš, nespi už, kde mám bratříčky a sestřičky? Nikdo si se mnou nehraje, jsem tu bolavý a sám, bojím se. Ty divné dvounohé kočky kolem chodí a nevidí, jak tu naříkám. Já si tu k tobě, maminko, lehnu, nožičky mě už neunesou ze samého pláče a hladu, asi brzo tak tvrdě usnu jako ty. Chtěl bych se přitulit, ale jsi taková divná a kožíšek nemáš hřejivý.
Máámííí, jde sem ta jedna velká divná kočka, vzala mě do tlapky. Bojím se! Je, ona je ta tlapka měkká a hřeje a teď mě druhou tlapkou hladí a říká, ať se nebojím. Dala mě do takové houpavé krabice ke svému kotěti, je to tu čisté a voní po mlíčku. Tak se stulím a čekám. Pak mě velká divná kočka vyndala z houpavé krabice, něčím mi očistila očička, štípe to, ale přeci jen koukám. Pak mě dala k černému zvířátku. Jak ho čmuchám, že by to byl pes? Tak jsi to mňoukala. Chvíli se bojím, ale pak mi pes olízne čumáček a kožíšek, mami, skoro jako ty. Přijde jiný divný kocour, hmatá mi bříško, kouká na očička, zadeček a povídá: kluk, tak 3 týdny, nemá moc naděje. Dostal jsem do misky mlíčko, hledám cecík, ale není, velká divná kočka bere takovou tyčku a kape mi mlíčko do tlamičky. Kočičí andělé, to byla dobrota, pohlazeníčko bolavému bříšku.
Za několik dní už vím, že ta divná velká kočka je moje panička a černé zvířátko je opravdu pes. Správněji psí holka. To jsem poznal podle toho, že se k ní chodím krmit mlíčkem. Sice chutná jinak než to maminčino, ale je to mlíčko a můžu se cpát, kdy se mi zlíbí. Taky spím v psím pelíšku, přitulený ke své psí mámě v teplíčku a bezpečí. Panička má dvě koťata, hraje si se mnou nejčastěji to menší - holčička. 
Jak plyne den za dnem rostu jak z vody. Už jsem stejně veliký jako psí máma, vím že jsem tu doma, mám svůj pelíšek, misky a jmenuji se Ďabinek. Tak na mě volají. Každý den si hrajeme, mazlíme se, jsem krásný, zdravý kocour. S psí mámou si už nehrajeme, zase je z ní pudlí dáma Tipinka, ale to nevadí, i tak ji mám rád. Jeden den začala stonat. Chodil jsem okolo pelíšku po drápkách, abych ji nerušil. Jenže po týdnu jsem - na rozdíl od paničky - viděl, jak na kraji Tipčina pelíšku sedí psí anděl v duhovomostním hábitku. Odstrčil jsem anděla, to je moje psí máma, víš a přitulil se k ní. Ani mě nevyhnala, že jsem velký, ať si jdu do svého, tak jsem usnul. Ráno tam anděl nebyl, jen plačící panička, hladila mě a šeptala: Ďabinku, Tipinka nám umřela. Byl jsem celý smutný, už podruhé jsem přišel o mámu.
Druhý den panička přišla s překvapením. Vzala mě a donesla do vedlejšího pokoje. Málem jsem jí vypadl z náruče. Pes! Úplně jiný. Povídá: Ďabi, to je naše Mája, seznamte se, bude teď tvá nová kamarádka. No to jsem si užil! Tahle psí holka byla jak urvaná z řetězu, žádná pudlí důstojnost, pořád mě chtěla očmuchávat, oblizovat, otlapkovávat, šťouchala do mě čumákem, byl jsem z ní celý oslintaný a unavený. Jenže časem se uklidnila, že do útulku zpátky nepůjde, že je doma a dalo se s ní normálně hrát a chrnět v peřinách. Šel rok za rokem, snědli jsme spoustu granulí a dobrot, prožili stonání, operace, legrace i smutky a byly velcí kámoši. A pak se stalo něco hrozného. Má nejlepší kamarádka moc onemocněla, přestala i vidět a jen se tak smutně ploužila. Pan doktor chodil k nám domů, ale mé kamarádce se nedalo pomoct. Propásl jsem anděla, tak jsem se k ní tulil, jako bych ji mohl vrátit zpátky, srdíčko mi plakalo. Nic mě nebavilo, nic mi nechutnalo. Zase jsem byl sám a zoufalý. Chtělo se mi steskem umřít. Panička plakala, že snad přijde i o mne, nosila mi dobroty, nic jsem nechtěl, ani paštiku. Chtěl jsem se o ni dělit s Májou, ne ji sníst sám. 
Jeden den přinesla malá panička takové zrzavé mrně. Smála se, že mi ho nadělil Mikuláš, abych nebyl sám. Na přidrzlé mrně volali Mikýsku, cpalo se jak zjednané, i z mé misky. Rozhodl jsem se, že takhle ne. Když tu prcku budeš, budeš poslouchat. Moje miska je moje, mazej od ní, nebo dostaneš. Budu tě muset naučit slušnému kočičímu chování. Mrně pochopilo, hrálo si, spalo se mnou a bylo nám fajn. Do té doby než se tu najednou objevila maličká, černá, vyděšená kulička. Hned jsme ji prozkoumali. Mikýs vymňoukl nadšením: hurá parťák na blbiny! To já ne, pozorně jsem vyčmuchal, že je to psí kluk. Takže z vychovávání nevyjdu. Odpočíval jsem ve svém křesle, tvářil se jako že já nic, ale v duchu jsem se bavil, jak ti dva mlaďoši blázní a přivádějí paničku lumpárnami k záchvatům smíchu i zlobení.
Psí kluk dostal jméno Aronek a je to taky kamarád. Sice vyrostl dost nečekaně, ale poslouchá mě a má mě rád. Vždycky si položí čumák na mé křeslo a tak hezky mi něco kňourá. Jsem rád, že je tady a je veliký, alespoň svým hlubokým štěkáním může varovat paničku, kdyby kolem náhodou letěl duhovomostní anděl, ať letí dál, že my teď máme veselo. Nevěříte? Dostal jsem krabici granulí, kapsičky a celou játrovku,tu co mám tak rád. Panička mě hladila, pusinkovala a pořád mi děkovala, jak jsem skvělý a jak mě miluje. A jak je ráda, že mě tam tenkrát nenechala. Už jsem to pomalu zapomněl. Však je to pěkných pár let. Slavím dnes totiž 17. narozeniny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama